Neztrácí člověk pod tlakem mediálního světa sám sebe,
svou představivost a vynalézavost?
Michal Sklenář, 17 let
3.A Gymnázium Ústí nad Orlicí

Chcete, promiňte, chceme skutečně znát odpověď? Pokud nyní lehce kýváte hlavou a ptáte se mé maličkosti, pak já neříkám, ale zoufale křičím: „Ano!“
Nejprve si musíme značně abstraktní pojem „mediální svět“ trochu více konkretizovat. Začněme pěkně po pořádku, jako ve škole. Svět je to, co člověk relativně zná, co už alespoň trochu prozkoumal, prošmejdil, pokud možno zanechal stopy, napsal učené řádky. Protože vesmír z lidského pohledu tyto předpoklady ani zdaleka nesplňuje, smrsknul se význam tohoto slova na jedinou malinkatou částečku v něm, modrou planetu – Zemi. Náš orbis ovšem oplývá ještě jednou velmi důležitou vlastností: každičkou maličkost v jeho složité mozaice lze nějakým způsobem zhodnotit. Naivně, láskyplně, prudce, neuváženě, kriticky, s odstupem, s odporem či s nenávistí může každý dát zelenou vlastním myšlenkám, jejichž výsledek zní: vlastní názor. Dokud nezazní veřejně, třeba i jen mezi čtyřma očima, zůstává soukromým, nezjistitelným, neovlivnitelným vlastnictvím majitele.
Média celý náš svět zcela obklopují. To zní hezky, že? Něco kolem nás pracuje téměř dokonale a my v němém úžasu stále nechápeme, jak je to všechno vlastně možné. Proti posílání velkého množství dat z jednoho koutu zeměkoule na druhý přece nikdo nemůže vznést jedinou námitku! Hromadné sdělovací, případně jednotlivě spojovací prostředky ale všechna místa, kde se nacházejí, výrazně ovlivňují. Jejich zrádnost tkví v neslyšitelnosti celého konání. Cože, prostor? Ten jim přece vytváříme sami, ochotně, s vidinou lepšího servisu.
Média uspěla v nalákávací soutěži nad přírodou, psaným dopisem, osobním setkáním, …, protože sebou jako přívažek nenesou desátou pohádku, nýbrž pohodlí. Kapitalistický trh nikdy neupustí od své urputné dravosti, neboť by bez ní nemohl existovat. Uprostřed složitých jednání, důležitých papírů nebo třeba přesně sladěných součástek se nachází človíček. Říkejme mu raději oběť celého dění. Na vycházku do přírody ani nevzpomene. Má přece na monitoru nádhernou krajinku bez špetky kýče. Za jak dlouho udělá všechny ty zamotané úkony, než konečně nějaká záhadná instituce doručí vlastnoručně napsaný lístek? Jakou dobu trvá domluva setkání s kamarádem? Hrůza počítat! Proč vlastně? Mohu použít všelék – internet. Hm, takže to vlastně úžasně šetří čas.
Média samovolně určují rozvržení jednotlivých částí dne. Už dávno neplatí základní rozdělení na den a noc, na ráno a večer. Nové rozvrstvení zní přibližně takto: ranní noviny, další období kdysi zvané dopoledne vyplňuje spousta úžasných písniček, které máte rádi, linoucích své melodie z reproduktorů. Najednou lup! „Dobrou chuť, pokud právě obědváte,“ popřeje moderátor s bezchybnou výslovností, skvělou artikulací, bohatou slovní zásobou plynoucí ze značného intelektuálního rozhledu. Ve chvílích příchodu tmy – babi, říkali jste tomu s dědou večer viď – zazní znělky televizních zpráv. Tóny jako stvořené pro pohlazení duše. Pravda, trochu přehnaně utopistický scénář.
Lidé jako němé stádo koukají tupě do obrazovek na cokoli. Obsah zhlédnutého nehraje žádnou roli! Zdravý rozum už dávno ztratil trpělivost v mluvení do dubu. Nerozlišuje, na co se díváme. Zapnutá televize automaticky značí ohodnocení programu večera na výbornou. Nazítří sice nevíme nic z předešlého vysílání, ale nevadí. Jedeme dál! Vychytralí majitelé licencí soukromých rádií už dávno pochopili, že stačí posluchačstvu servírovat pořád dokola pár set písniček, několikrát do měsíce pozměnit jejich pořadí a pokračujeme. Rozhovory, komentáře, kultivované zprávy ,…, tato slova znějí většině přinejmenším mlhavě, pokud vůbec. Za příšerné označuji hrubé zkreslování podávaných informací k obrazu svému. Neschopnost dramaturgů seřadit zprávy od nejdůležitějších v zahraničí, přes domácí události až k jedné dvěma skutečně pozoruhodným zajímavostem je do nebe volající. Stále předhazovaná epidemie chřipky v nejmenovaném kraji záhadně zachvátí celou zemi jen proto, že se úmyslně zveličí celkový stav věcí. Vůbec zajímavým fenoménem zůstává nikým nevyhlášená soutěž o nejhrůznější zprávu dne. Média vytvářejí neobjektivní, neúplné, nepřesné informace, které ukazují jenom to špatné kolem nás. Zcela bezdůvodně očerňují celkové dění za účelem hledání senzace v hlouposti. Uměle vytvořený pocit nebezpečí s sebou přináší stres, únavu, hořkost. Není divu, že úpadek do skepse, deprese se dostaví záhy. „Asi to bude pravda, vždyť ONI to tam říkali…“ Média tedy konají hon na normálnost lidí. Tlak masmédií roste úměrně s jejich vlivem.
Promyšlený systém postupně nabourává tradiční hodnoty, jež ukotvují člověka v přesvědčení o své důležitosti. Při vyřknutí vět typu: „Já stejně nic nezmůžu. Ti nahoře si udělají, co budou chtít. Tohle se nikdy nedělo…“ ponižuje svobodná, hrdá, ale nikoli pyšná (!) lidská bytost sebe sama na zotročenou, ztracenou, bázlivou existenci bez schopnosti ovlivnit věci veřejné. V hluku skutečně uniká osobnost své podstatě, stává se pouhou legrační figurkou, v tichu opět přichází ta dotěrně důležitá otázka: „Kdo jsem? Člověk?“ Média vyrábějí šablony pro život, kterými se nesmíme řídit! Ničí totiž duši, místo Bohu staví chrámy ďábelskému chtíči těla nebo mamonu! Neposkytnou chvilku oddechu, protože pořád se něco děje.
Z bezejmenných míst vytažené osoby staví do popředí v oslnivém světle reflektorů naše milované televizní stanice. „Poslouchej, diváku! Tohle je pro tento okamžik tvůj idol!“ Za prachobyčejným účelem zisku se snaží vytvořit další hvězdu. Nezkušené, zblblé a naivní chudáky přetvoří v sebevědomé – svatá Prostoto – „všeználky“ s názorem pro masu. Co dokázali? Nic! Nemůžeme je napodobit v příkladné dlouhotrvající cestě za úspěchem. Nemůžeme je napodobit v poctivém dření při budování rozhledu! Nemůžeme je napodobit v pokoře! Oni ani jednu z těchto věcí nemají. Pokud kdysi měli nějaké ideály, dávno na ně zapomněli. Omámil je raketový vzestup na vrchol. Skutečná sláva vypadá jinak. Přestaňme razit heslo: „Užívejme!“ Proto volám: „Už dost!“
Odedávna vítězil homo sapiens sapiens nad nástrahami přírody svojí šikovností, umem, vynalézavostí. Odporná snůška vulgarity, násilí, normalizování rozpadu vztahu ubíjí každého z nás, protože zužuje prostor pro svébytnost! Prvním krokem tedy je návrat ke staré dobré rozlišovací schopnosti: dobré, nebo špatné. Nejen pro tuhle chvíli, také pro zítřek. Záměrně jsem nepoužil záplavu nic neříkajících slov. Vždyť my všichni mezi sebou si toho máme tolik co říci. Musíme spolu mluvit, musíme se společně smát, musíme společně prožívat obyčejné dary s úsměvem, musíme se znovu naučit vnímat tichost. V ní najdeme znovu sami sebe, už nebudeme ztraceni.

Neztrácí člověk pod tlakem mediálního světa sám sebe,
svou představivost a vynalézavost?

Michal Sklenář, 3.A Gymnázium Ústí nad Orlicí
17 let Mgr. Jiřina Doležalová
T.G. Masaryka 106
562 01 Ústí nad Orlicí
tel.: 465 568 520 e – mail: gymuo@gymuo.cz