Kultura jako svědomí společnosti
Michal Místecký, 17let
Wichterlovo gymnázium Ostrava-Poruba

KULTURA JAKO SVĚDOMÍ SPOLEČNOSTI

Novou vlnou telekomunikační revoluce jsme na sklonku minulého století ukončili novověký vývoj světa trvající od 15. či 16. století a vstoupili jsme do nové fáze vývoje dějin, doby postmoderní. Tato zásadní změna se stala vrcholem tendencí, jež se v evropské civilizaci kupily již do sklonku doby industrializace, a které se tedy nyní začínají prosazovat v rámci poměrně stmeleného myšlenkového proudu. Tyto ideje se vyznačují několika charakteristickými znaky, jejichž původ lze najít ve všech dějinných etapách Evropy:
a) Modifikace transcendentálního světa. Od dob starověku se antická filosofie snažila najít a odhalit vztahy mezi světem psýché (později v křesťanské terminologii světem duchovním) a světem těla, či obecně materie. Tento vztah posud nebyl vysvětlen takovým způsobem, aby jej společnost svrchovaně přijala; proto si moderní společnost vymyslela jakousi kličku, jakési substituované řešení v podobě vzniku tzv. světa virtuálního. Virtuální svět se stal pro lidstvo konečnou přeměnou duchovna a svou „hmatatelností“ mu za něj vytvořil mnohem stravitelnější náhradu.
b) Syndrom komerčního puzení. Seberealizační podněty umění začínají ustupovat společenským ohledům, čímž umělecká tvorba ztrácí svůj základní účel, to jest působit na rozum a cit člověka. A jak na něj chcete působit, když mu předkládáte jen to, co už vlastně ví? Jedná se o odpornou absurdizaci uměleckého cíle a nebál bych se říci, že 21. století je dobou úpadku veškeré kreativity. Skutečné umění stojí na vedlejší koleji a je mnohokrát neprávem zneuznáváno.
c) Psychologické důsledky nedostatku krásna. Rozklad umění na páchnoucí zbytky má destruktivní vliv na lidskou povahu, která byla zkušeností mnoha staletí navyklá přijímat umělecká sdělení v nadpoloviční většině estetickým způsobem. Jestliže tedy platí mezi vědomím a uměleckým přednesem takováto závislost, je nasnadě otázka, co tedy lidské vědomí přijme, když mu poskytneme plytkost, negativnost či povrchnost? Po vyhodnocení nám vycházejí dva základní postupy, z nichž však ani jeden nevyznívá pro lidstvo dobře:
1. Člověk estetiku díla přijímá a zařazuje ji do schémat zážitků ve svém vědomí, kde
se sice jeho poznatek vyhodnocuje, ale již v zásadě nemění. Člověk se tedy může
cítit být poučen nebo zaujat; nezaujímá však kritický postoj, což mu snižuje jeho
obzory.
2. Člověk dílo zásadně nepřijímá; buď na něj zapomene, nebo je jeho estetično
vyhodnoceno jako nějakým způsobem nesprávné (nudnost, komplikovanost,
trapnost, ponurost, slabé výkony herců/hudebníků). Takový negativní dojem však
může v člověku zanechat stopy a třeba jej úplně odradit od dané umělecké sféry.
Od těchto dvou základních vyhodnocovacích procesů uměleckých děl se pak odvíjí i naše životní postoje, cirkulující v již zmíněném uzavřeném koloběhu a poskytující jen minimální obohacení. Ironik, pesimista - to jsou prototypy moderních lidí, vykonstruovaných takzvaným uměním; z toho samozřejmě plynou již stokrát vedené (a vždy neplodné) řeči a polemiky o tom, jak mnoho je člověku jeho materiálnost vrozena, kterémužto tématu bych se rád věnoval později, v oddílu o příčinách současného vývoje.
d) Postoj k historii. Stále častěji dochází k relativizaci historických faktů u atraktivních dějinných témat (Ježíš Kristus, 2. světová válka), která úzce souvisí s množství informací, jež se soustřeďují do řady více či méně důvěryhodných zdrojů. Zde vidím spíše přínos - nabourávání tradičních dogmatických pravd totiž u mnoha lidí vede k hlubšímu zamyšlení a u některých z nich dokonce vyústí k přehodnocení vlastního života a jeho kontextu. Do popředí se díky své bohatosti a přitažlivost opět dostává antická civilizace, jejíž myšlenky jsou mnohdy napodobovány a vděčně přijímány, nebo je po nich alespoň touženo (kalokaghatía, prvenství rozumu člověka). Ze starověké evropské kultury však není čerpáno tam, kde se vyskytují pro postmoderní lidstvo nehodící se ideály (vzpoura člověka proti nespravedlivé společnosti). V tomto ohledu je pak zcela tendenčně považována antická civilizace již za překonanou.
Se vztahem k lidským dějinám zcela jistě souvisí postoj evropské civilizace k náboženství. U postsocialistických zemí byl tento postoj dán po mnoho let vládním režimem, jenž prostřednictvím Vladimíra Iljiče Lenina, Karla Marxe a Bedřicha Engelse vycházel též
z myšlenek německého filosofa Ludwiga Feuerbacha, který proslul jako přísný kritik náboženství. Odtud pramenil marxistický atheismus, jenž byl spolu s materialismem aplikován na Hegelovu dialektickou triádu, čímž vznikl tzv. „vědecký socialismus“. Proto jsou zde vidět ony rozdíly mezi světem Západu a Východu, i když u mnohých lidí v celoevropském měřítku převládá víra pouze formální, pasivní, nikoli uvědomělá.
e) Informace a její analýza. V posledním půlstoletí a zvláště desetiletí došlo k prudkému rozvoji sdělovacích prostředků, což vedlo k posílení masového charakteru kultury. Nutno podotknout, že kultura má odnepaměti kolektivní náboj, protože je vlastnictvím nikoli jedince, ale společnosti, kterou je vytvářena. Kultura proto často stojí v opozici proti umění, které reprezentuje názory individua, jenž se často vymyká společensky uznávaným normám, a její časová platnost je omezena na aktuální přítomnost. Paradoxně tyto kulturní principy vytvořila z velké části literatura (například ztracené generace 20. let minulého století přímo vzývá filosofii přítomnosti), dále pak zarážející události dějinné (1. a 2. světová válka, fenomén komunismu). Součet všech těchto artefaktů vytvoří startovací můstek ke kultuře přítomnosti a v duchu velkých změn vede k nedůvěře v nadčasovost ideálů. Kladnou reakcí jsou proto bouře proti historickým předsudkům, tzv. malé revoluce, jež otřásly západní společností v průběhu 60. a 70. let minulého století, ale ruku v ruce s těmito bouřemi se zde stále častěji vyskytuje příchylnost k předsudkům novým, jež si mnohdy s těmi historickými
v ničem nezadají (hodnocení člověka podle materiálního vzhledu, síla peněz). Skepticky by se dalo říci, že v podstatě k žádným změnám nedochází a že dějinné předsudky přežívají dál, jen v inovované, s dobou posunuté podobě. Mezi kulturou a společností platí oboustranný vztah, jenž by se dal velice prostě vyjádřit příslovím „jak si kdo ustele, tak si lehne“. Kultura je nám mlčenlivou odpovědí a mechanicky jako tenisová raketa vrací lidstvu míčky jeho prohřešků i úspěchů, aby je společnost mohla správně rozpoznat, a zkusila jí je znovu hodit v přijatelnější, lepší podobě. Kultura nevynáší soudy, soudí totiž sama svým vzezřením, které je obrazem společenského ducha.
Z bádání výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze reformovat kulturu, aniž bychom předtím nereformovali lidskou společnost. Kultura, produkt a součet duševního snažení lidstva, se poté sama novým změnám přizpůsobí.
Dále jsem se rozhodl shrnout základní společensko-politické jevy, které vedly ke vzniku masové kultury:
a) Kapitalismus. Je to dnes již téměř klasická příčina vzniku současné kultury, která se tradičně vyskytuje ve všech učebnicích sociologie. Pozornost bychom však měli věnovat nejen procesům, jež jsou s tímto jevem spjaté (urbanizace, industrializace), ale také základnímu myšlenkovému potenciálu kapitalismu, který osvícenskou víru v neomezené možnosti rozumu člověka jaksi „plynule a přirozeně“ mění na víru v peníze, které jsou prezentovány jako mocný lidský nástroj a zprostředkovatel životního štěstí. V moderní společnosti se toto východisko projevuje především tzv. kariérismem, tedy touhou po dosažení vysokých postů. Zde však není situace tak jednoduchá: čistě materiální aspekt, tedy touha po finančním zajištění, do jisté míry samozřejmě pochopitelná, se zde mísí s psychickými pohnutkami, o nichž budu hovořit dále.
b) Socialismus. Je velmi zvláštní, jak dva snad nejprotichůdnější směry v politické historii novověku dokázaly zformovat moderní společnost. Neboť socialismus neznamená jen země bývalého sovětského bloku, ale de facto i sociálně orientované, popřípadě dělnické strany, jež dnes hrají silnou roli ve vládách v řadě zemí světa. Filosofie socialismu je založena především na ideji sjednocení společnosti, postavené na v zásadě dobře míněné beztřídnosti, z které si moderní lidstvo vybralo odpor a netoleranci k jak už negativním, tak k pozitivním sociálním deviacím všeho druhu. Člověk ze země ze středu Evropy, ovlivněný tímto tzv. filosofickým dědictvím komunismu na straně jedné a lákán vidinou bohatého kapitalismu na straně druhé, má pak omezenou víru ve vlastní schopnosti, v konečném důsledku obavu z budoucnosti,
z níž mu jako jediná jistota vychází materiální vidina peněz a moci, která mu vykoupí jeho myšlenkovou zmatenost.
c) Voluntarismus. Voluntarismem rozumím lidské volní principy a volní jednání, kterými by se dala zčásti vysvětlit jeho tolik diskutovaná touha po moci. Jak již bylo nastíněno, vedle materiálních pohnutek, vyvěravších z kapitalismu (touha po materiálním bezpečí, popřípadě její deviace), jsou zde i psychické podněty, jež jsou vysvětlitelné vůdcovskými pudy člověka. S vůlí úzce souvisí jev seberealizace, jež v současné společnosti prožívá nebývalý rozkvět; vnější vývoj člověka však mnohdy nemusí korespondovat s jeho vnitřním vývojem (tedy tvorbou vlastních názorů a tříděním informací), čímž ale často dochází k mechanizaci lidského chování a nechuti k poznání. Kořeny voluntarismu lze spatřovat ve filosofických učeních Schopenhauera a Nietscheho, přičemž s typickými nietschovskými motivy síly a moci se dnes setkáváme.
d) Stagnace filosofie. Ruku v ruce s lidskou nechutí po poznání jde i krize filosofie, která je stále častěji odsuzována a ozývají se dokonce i hlasy, které hovoří o splnění její dějinné funkce a brojí za její zrušení. Aby zabránila těmto názorům, prošla filosofie v posledních staletích mohutným racionalizačním vývojem, jenž vyústil ve vznik směrů, jenž se pak opírají jen o čistě zdůvodnitelná fakta, na nichž posléze stavějí své mnohokrát ověřované teorie (například fenomenologie). Mám-li přímo ocitovat Husserla, pak se filosofie v konečném důsledku snaží překlenout propast, která vznikla mezi vědami a lidskou společností, která pomalu ztrácí schopnost se v nich orientovat. To má podle něj za následek stejnou neschopnost vyznat se ve vlastních životech a vztazích, které mnohdy neřídí podle naturálních zákonů, jak je nastiňují právě přírodní vědy. Jiné řešení nabízí například jazykový filosof Ludwig Wittgenstein, který spatřuje ve filosofii vědu o objasnění smyslu jazyka, což je podle něj její největší dějinný úkol. Osobně si myslím, že je správné, když filosofie začíná svá zkoumání v lidském vědomí, ovšem ne jako psychologie v závislosti na tělesnu, ale jakožto svébytná věda v závislosti na vzniku zážitků a vytyčování pravidel jejich vzniku na konkrétních příkladech, právě v závislosti jednak na wittgensteinovském pojmu i husserlovském fenoménu. Pak teprve může dojít k pozoruhodným výsledkům a ze svých hypotéz učinit všeobecně platné zákony a zastavit tak stagnaci chuti po poznání. Ta má mnohem prozaičtější důvody nežli stagnace samotné filosofie: především nedostatek času moderního člověka a jeho nechuť
k myšlenkovým cvičením. Záchranou filosofie jsou pak paradoxně ony vědy, které ji vytlačují z piedestalu vědy první mezi všemi; právě ony dnes poskytují člověku alespoň základ některých prvotně filosofických koncepcí (například v matematice probíraná logika).
Úpadek filosofie nejvíce postihl myšlenkovou stránku literatury, jíž byla filosofie vždy studnicí myšlenkového bohatství. Není-li filosofie podnětná nebo je-li všeobecně odsouvána, pak literatura ztrácí půdu pod nohama a musí se vracet k motivům minulých věků. Mnohdy mohou tímto regresivním postupem vzniknout pozoruhodná díla, zvláštně spojující různé názorové roviny, většinou se však literatura motá v bludném kruhu, čímž jen společnost utvrzuje ve své nedůležitosti a kreativní krizi. Člověk ztrácí schopnost chápat souvislosti, odmítá rozumová cvičení, která mu poskytují právě filosofie a literatura, a stává se z něj pasivní přihlížeč.
Pro lepší orientaci v problému spjatosti vůle, seberealizace a filosofie jsem si zde připravil názorný diagram jednoho z možných vývojů lidského volního principu. Fáze, v níž se člověk vnitřně nebo vně vyvíjí, se nazývá dynamický stereotyp. Jedná se o soubor činností, jež ve své finální fázi vedou k dosažení seberealizace. Avšak druh vývoje charakterizují až vedlejší produkty, jejichž zestručnělá vývojová linie je zde také naznačena:

VOLUNTARISMUS

Proces kombinace vnitřního a vnějšího vývoje Proces vnějšího vývoje


Seberealizace + chuť po poznání Seberealizace + nechuť po dalším poznání

Poznání tzv. exaktní Poznání filosofické Harmonie, pasivita, konec volního úsilí

Každé ze vzniklých poznání pak může v konečném důsledku vést k dvěma základním východiskům:
a) proniknutí do problému, význačný objev a následná harmonie vnitřního uspokojení;
b) neschopnost dojít uspokojivého výsledku, což může vést k rozčarování a depresím.
Je více než zjevné, že v současné společnosti převládá linie procesu vnějšího vývoje, což je zcela jistě jednou z primárních příčin vzniku kultury přítomnosti.
e) Estetická realizace. Estetická realizace úzce souvisí s voluntaristickým schématem. Jestliže člověk dosahuje již při své seberealizaci harmonie, pak nemá potřebu dalšího vstřebávání harmonizujících estetických prožitků. Tento model je samozřejmě zjednodušený; ve svém extrémním důsledku by totiž znamenal, že celý náš život se scvrkává na úzké volní úsilí korunované seberealizací, což naštěstí ještě není pravda. Leč lze podle něj vysvětlit nezájem dnešní společnosti o umění a v neposlední řadě i vznik nanejvýš zajímavého fenoménu tzv. bulvárních médií.
Na jejich vzniku se podílí celá řada faktorů, ovšem nejuniverzálnější z nich zcela jistě bude vyhrocená potřeba umělecké seberealizace spojená se sociálním puzením, završená materiální touhou po úspěchu a penězích. Nejběžnější médium tohoto druhu je bezpochyby bulvární novinářství, které je tedy svým způsobem druhem nízkého, kýčovitého umění, čímž však drasticky popírá definici sdělovacího prostředku jako donora seriózních informací. Estetika bulváru, pokud se vůbec dá o nějaké mluvit, je pak zcela postačující pro ukojení „uměleckých“ potřeb postmoderního člověka, naplněného již harmonií seberealizace.
Postmoderní doba vstoupila do rychle rozjetého vlaku světa a zatím se nepokusila o jeho hlubší myšlenkové přetvoření. Myslím si, že každá doba potřebuje v určité fázi svého vývoje změnu, aby mohla přesně v souladu s hegeliánskou dialektikou vysublimovat na vyšší úroveň. Je jen třeba více užívat onoho nástroje lidské přirozenosti, na němž kdysi náš současný svět vystavěli: tedy lidského rozumu, pomocí něhož můžeme nalézat a objevovat skryté možnosti, ale také si uvědomit, že není všechno zlato, co se třpytí.