„Neztrácí člověk pod tlakem mediálního světa sám sebe, svou představivost
a vynalézavost?
Vít Luňák, 19 let
ISŠT Vysoké Mýto

Žijeme v době, pro niž je charakteristický nebývalý růst objemu informací. Můžeme směle hovořit o informačním boomu. Jestliže se pro 20. století vžil název „století válek“, pro jedenadvacáté století by bylo nejvhodnějším označením „století komunikace“ nebo „století internetu“.

Dnešní lidé jsou doslova zahlceni širokým tokem informací nejrůznějšího druhu i naléhavosti. Informace k nám přicházejí nejrůznějšími cestami.
Významnou úlohu jistě hraje škola. Vzdělání by mělo umožnit člověku, aby si utvořil základní představy o světě a různých oborech lidské činnosti. Současně by škola měla pěstovat určité dovednosti, které mají v životě zásadní význam: umět rozlišovat podstatné od povrchního, odhalovat souvislosti, objevovat smysl jevů a věcí a v neposlední řadě naučit se vyhledávat informace a zaujímat k nim kritický postoj.
Zcela mimořádný význam ve zprostředkování informací mají média. Téměř nepřetržitě nás informují o nových událostech z oblasti politiky, ekonomiky, vědy, kultury a společenského života. Jejich posláním však není jen osvěta a vzdělávání. Média mají ohromný vliv na utváření veřejného mínění a na formování životního postoje velkých skupin obyvatelstva.
Média nejsou nestranná a nezávislá. Některá z nich jsou ve větší či menší míře prodlouženou rukou mocenských skupin, které usilují mimo jiné o to, aby vtiskly západní civilizaci určitý životní styl.
Média nám nabízejí hotové myšlenky a názory, modely jak žít, o čem přemýšlet, po čem toužit. Tlak některých mediálních prostředků je tak silný, že určité skupiny obyvatelstva mu podlehnou.
Lidé se tak zcela nepřipraveni stávají obětí mediálního útoku. Kdo z nás není například vystaven náporu reklamy, která svým promyšleným, systematickým nátlakem zasahuje do našeho nejintimnějšího soukromí a oblivňuje naše rozhodování?
Daleko děsivější skutečností je, že velké masy obyvatelstva podlehly konzumnímu životnímu stylu, který nám média také neustále podsouvají a vnucují. Honba za penězi, falešnými hodnotami a kariérou se pro některé skupiny obyvatel stává jediným životním cílem.
Nezbývá energie na budování lidských vztahů, není čas na setkání s přáteli, není kdy pohovořit si s vlastními dětmi o jejich problémech. Vytratila se radost z obyčejných lidských věcí.
Dnešní lidé jsou často osamělí. Nemají s kým sdílet své starosti. Rozpadají se rodiny a příbuzenské vztahy.
Někteří mladí řeší svou osamělost a nudu tím, že se zařadí do určité party. Přijímají nekriticky její životní styl a uznávají velmi pochybné hodnoty. Často berou drogy nebo se dopouštějí trestné činnosti.
Jiná skupina lidí nachází uspokojení u počítače či internetu. Zde si na rozdíl od rozhlasu či televize můžeme vybrat oblasti, které nás budou zajímat. Ovšem i tady narážíme na různá úskalí.
Ne všichni vždy přesně vědí, co chtějí na internetu nalézt. Probírají se různými stránkami bez hlubšího smyslu. Těkají od jedné věci ke druhé. Nedokážou se v nepřeberbém množství orientovat. Přestože je jejich vědomí „napěchováno“ řadou informací, nejsou schopni formulovat vlastní názor na daný problém.
Řada návštěvníků internetu nehledá poučení, ale jen a jen zábavu. Stejný význam má pro některé diváky televize. Mnozí z nich usedají před obrazovku s představou: „Jsem tady, a tak mě bavte!“ Tento životní styl vede k degradaci člověka, jeho schopností a lidského poslání. Z lidské bytosti se stavá naprosto pasivní objekt mediálního tlaku, který jen dostává někým naservírovanou zábavu a informace. Nekritičnost, se kterou přijímáme vše z obrazovky, nás zbavuje svobodného poznání a rozhodování.
Velkým nebezpečím je i to, že se v některých médiích objevují témata, která jsou pro většinu zdravě smýšlející populace tabu. Zejména bulvární tisk a některé internetové stránky se před ničím nezastaví a v podstatě publikují vše bez jakýchkoli etických zábran a společenského vkusu.Všichni cítíme, že společnost by měla najít odvahu, jak tyto nebezpečné projevy zabrzdit a zákonnými prostředky omezit, aby se informace tohoto typu nedostaly především k mládeži a sociálním skupinám, které se nechají snadno ovlivnit.
Jiné úskalí čeká na ty, kteří médiím zcela podlehli. Tito jedinci vydrží celé hodiny sedět u počítače či internetu. Přestávají komunikovat se svými nejbližšími. Stále více se ponořují do fiktivního světa a ztrácejí zcela kontakt s realitou. Povídají si přes internet, komunikují s mediálními osobnostmi, účastní se nejrůznějších chatů, nebo v horším případě propadnou zcela počítačovým hrám. Ve skutečném životě však tyto typy lidí selhávají, mají problém s vyjadřováním svých citů, neumí formulovat své myšlenky, nedokážou rozpoznat smysl reálných jevů a věcí. Selhávají především společensky: žijí sami pro sebe, ve svém vlastním fiktivním světě.

Společným znakem všech těchto jevů, dopadajících na člověka a zasahujících naši západní civilizaci, je pokles lidské aktivity, krize lidské kreativity a s tím související pokles lidské zodpovědnosti za sebe, za jiné a za tento svět.

Na tyto problémy upozorňovali velcí myslitelé novověku. Přední místo náleží Janu Amosu Komenskému.
Už v jednom z raných filozofických děl je naznačeno základní východisko: člověk musí v životě vědět, chtít a moci. Komenského poutník z Labyrintu světa a ráje srdce chce poznat svět, který je zde zobrazen jako veliké město – labyrint. Hledá tu „bydliště“, chce tu zakotvit, nalézt zde své místo. Na cestě ho doprovázejí dvě alegorické bytosti: Všezvěd Všudybud, symbol lidské touhy po poznání, ale současně i alegorie nekritického přejímaní cizích názorů. Všudybud nasazuje poutníkovi uzdu, která ho nutí , aby šel jinou cestou, aby se díval na svět očima svého průvodce nebo někoho jiného, to znamené z jiného úhlu, než by sám chtěl. Stejně ošidnou roli hraje Mámení, nastavující poutníkovi růžové brýle, alegorie lidské pohodlnosti, zvyku a pasivity. Člověk se má spokojit s tím, co je kolem něho, a nemá toužit po lepším. – Poutník však chce poznat skutečný svět, a proto odhazuje uzdu i růžové brýle Mámení. Svět ho nakonec zklame a jedinou jistotou, která člověku zbývá, se stane Bůh.

Také ve Velké didaktice se J.A Komenský zabývá otázkou smyslu lidského života. Posláním člověka je nejenom poznávat, ale též nalézt smysluplné postavení ve společnosti. Vzdělání jednotlivce je předpokladem harmonického rozvoje celého lidského společenství. Proto má být výchova všestranná, má zahrnovat nejenom výchovu smyslovou a rozumovou, ale také mravní a náboženskou. Vzdělávací proces by měl být celoživotní záležitostí. Komenský postavil do popředí aktivního žáka, který sám, z vlastní vůle, pod vedením moudrého a zkušeného učitele chce poznat tento svět a také v něm nalézt své místo.

Nejhlubším pohledem na tyto otázky je Obecná porada o nápravě věcí lidských, dílo, kterého si Komenský sám nejvíce vážil. Autor zde reagoval na bouřlivé události 17. století, na dobu třicetileté války. Chtěl ukázat, že je možné výřešit hlubokou společenskou krizi a současně se zabývat i složitými problémy jednotlivce.
Jeho Obecná porada vyzývá k široké diskusi všechny, kteří se zabývají základními lidskými záležitostmi, totiž politiky, učence, pedagogy i teology. Komenského plán má široký záběr. Reforma se týká nejenom člověka, ale zahrnuje celou společnost.
Komenský nejprve vymezuje tři základní oblasti, které mají projít nápravou: filozofie (vztah člověka ke světu), politika (vztahy uvnitř společnosti) a náboženství (vztah člověka k Bohu). Poté se autor zabývá rozborem základních přístupů, které mají otevřít cestu k opravdovému poznání. Zdůrazňuje, že je třeba poznávat komplexně, je nutné vidět vztahy a souvislosti, shody a rozdíly a je třeba pochopit smysl věcí a jevů.
Zajímavé myšlenky přináší část nazvaná Pampaedie – teorie celoživotního vzdělávaní a všestranného zdokonalování. Komenský opět zdůrazňuje, že výchova jednotlivce je významným prostředkem zdokonalení celé společnosti. Důležitá je celistvost vzdělání – jedinec se má zdokonalit ne pouze v jednom oboru, ale komplexně. V harmonickém vztahu mají být všechny složky výchovy, jak už zdůraznil ve své Didaktice.

Člověk by se měl naučit poznávat pravdu a neměl by se nechat oklamat nepravdivými poznatky a teoriemi. Měl by milovat dobro a neměl by se nechat svést zlem. Měl by konat, co má člověk konat. Měl by o všem mluvit se všemi. Měl by umět jednat s lidmi a měl by umět rozmlouvat s Bohem.

Komenský tu opět upozorňuje na význam lidské aktivity, a to jak v samotném procesu poznání, tak v oblasti společenské. Jeho ideálem je člověk, který se nebude podrobovat cizí vůli, který se bude svobodně rozhodovat a který bude také za své jednání odpovědný.
Autor promýšlí i společenské souvislosti. Náprava jednotlivce je součástí velkolepé obnovy lidského společenství. Nestačí tedy jen řešit problémy člověka, ale ruku v ruce musí probíhat i reforma školství, politiky i náboženství.
Komenského jedinec „musí konat“, to z