Písemka z matiky

Hlava prázdná, naprosto vygumováno
Samý příklady
Těžký !
Mám dát plus nebo mínus ?
Nebo krát ?
Hele, další, kdo neví
Asi jsem se měla učit
Venku lítá vrabčák
Nesmazaná tabule vyhlíží hrozivě
Jsem zvědavá
jestli služba dostane poznámku
Ježíš ! Slovní úloha !
Dneska je hezky
Ten strom se nebezpečně naklání
Třeba spadne a bude pozdvižení
To by znamenalo konec školy
Dana si s Markem posílají dopis
Asi milostný
Otevřu okno – je tu vedro
Ale můžu vůbec ?
Co když umřu na nedostatek kyslíku
Ondra má nový kalhoty ?
A značkový !
Sakra ! Rovnice !
Zvoní ! Co ? Fakt ? Jo, zvoní !
Konec písemky
Stejně jsem nevěděla nic …
… ale nebyla jsem sama !

Otázka:,,Je ve škole nuda?“se zdá jednoduchá, ale hledání odpovědi je obtížnější. Když se někoho zeptáte:,,Co je pro tebe nuda?,“odpoví vám:,,Když nic neděláte.“ Jiný vám odpoví:,,Když něco děláte a nebaví vás to.“ Odpovědi se liší, ale jedno je jisté. Nuda je strašná věc, která se k vám pomalu přiblíží a vy se jí jen tak nezbavíte. Drží se jako klíště. Když se zdrží u vás doma, dá se s ní bojovat. Jednoduše se nějakým způsobem zabavíte. Ale když přetrvává ve škole…v hodině…je to děs! Ale jak se toho děsu zbavit?Je to obtížné, ale jde to.
Jistě si každý z nás pamatuje na první třídu. Nuda? Nikdy! Učitelé dělali legrační grimasy, obličeje, aby nás zaujali. Ukazovali nám obrázkové knížky, zpívali si s námi, kreslili veselé malůvky na tabuli a počítali s námi pomocí hrušek a jablek. Když zazvonilo, všichni jsme se divili. Ne že bychom nikdo neslyšeli zvonek, jen jsme se divili, že ta hodina tak rychle utekla. Po stěnách visely veselé obrázky, které jsme sami namalovali. Co na tom, že bychom nemohli konkurovat Picassovi? Byly naše. Každý, kdo přišel do těchto míst, měl pocit, že je místnost rozzářená sluncem, teplá a přívětivá. Proto jsme měli školu rádi a nechápali jsme všechny ty starší spolužáky, kteří tvrdili, že škola je děsná nuda a kdyby nemuseli, vůbec by sem nechodili. Ale když přišel ten samý člověk do třídy, kde se učili deváťáci, tento blažený pocit tepla a léta ho jakoby mávnutím kouzelného proutku přešel ze vteřiny na vteřinu. Bílé , holé stěny.Maximálně pár plakátů.
Učitelé už s námi nezpívají, nevyprávějí veselé historky ze života. Mluví přísně, tváří se přísně. Kam se jen poděl ten veselý hlas z dob, kdy jsme si neuměli pořádně zavázat ani tkaničku? I když dospíváme, přece jen jsme ještě děti, které si stále chtějí hrát a objevovat nové věci. I když to někteří zapírají a nechtějí to přiznat. Ačkoli se tváříme, že jsme velcí drsňáci, kteří patří do světa dospělých, není tomu tak. Někteří z nás ještě pořád usínáme s plyšovým medvědem v ruce.
Ovšem někteří učitelé mají na nás jiný názor. Jednají s námi, jako s těmi, kteří jsou na jejich úrovni. A podle toho vypadá i vyučování. Žádné zpívání na začátku hodiny, žádné barevné knížky a většinou žádný smích. Vše je černé, bílé, maximálně šedé. Zdlouhavé vysvětlování chemie, dějepisu nebo matematiky by ukolébalo ke sladkému spánku i hyperaktivního člověka nadopovaného pilulkami proti únavě a po třech černých kávách. Proto se za velmi teplého letního dne stává, že skoro nikdo nevnímá vyučování a v krajním případě si tu a tam někdo zdřímne, aby načerpal energii na další hodinu. Nešlo by to jinak? Přece,,škola hrou,, - ale kde je ta hra?
Naštěstí tu jsou i tací učitelé, kteří si uvědomují, že v každém z nás je kus dítěte a nezáleží na pohlaví nebo věku člověka. Jsou to učitelé, kteří jsou moudří a něco umějí. Učitelé, kteří vědí, co je v životě důležité a za čím se nemá cenu honit. A i když mají nad námi navrch, dokáží si udělat legraci sami ze sebe. Sem tam přihodí nějaký vtípek nebo vtipnou historku, která se vztahuje k danému tématu. Z těchto učitelů by měl Jan Amos Komenský radost, protože tito učitelé dokáží zaujmout, připoutat k sobě a jen tak nepustit.
Ovšem vina není jen na straně učitelů. Stejný podíl viny máme i my. Ruku na srdce! Když jsme líní, špatně jsme vstávali, v myšlenkách se vidíme někde venku, mohl by učitel dělat psí kusy, klidně se převléct za slepici, hodinu vnímat nebudeme. Tak proč okolní svět nenecháme venku, ten nám neuteče, a ve škole se neuzavřeme do imaginární bubliny, kterou můžeme přijímat jen vědomosti? Protože to,co se naučíme nebo nenaučíme nezáleží ani tak na učitelích jako na nás samotných. A i když se nám hodina zdá nudná, trapná nebo zbytečná, pokusme se najít v ní alespoň něco, co nás zaujme.
Takže má odpověď na otázku:,,Je ve škole nuda?,“zní - ,,Nuda je jen tehdy, když chceme, aby byla.“A ještě něco bychom si měli zapamatovat:,, Zažít krachy – nevadí, zažít nudu - jóóó, to vadí !“